Zvonička
Hlas světla a naděje v čas dobrý i zlý
Zvonička patří mezi nejvýraznější drobné sakrální stavby Moravských Kopanic. V krajině plné rozptýlených samot a kopaničářských usedlostí byla od nepaměti tím, co lidi spojovalo – zvukem, rytmem času i připomínkou Boží přítomnosti.
Sloužila k určování denního času, svolávání sousedů, ohlašování bohoslužeb i modliteb. Zvon se rozezněl také při neštěstí, požáru či jiném ohrožení. V době, kdy neexistovala elektřina ani jiné formy varování, bylo zvonění jediným jistým signálem, který dokázal oslovit celou dědinu i roztroušené kopanice.
Zásadním impulsem pro budování obecních zvoniček byl požární patent Marie Terezie z roku 1751, jenž nařizoval, aby měl každý sídelní celek zvonek určený k vyhlášení poplachu. Od té doby se zvoničky staly neodmyslitelnou součástí vesnické krajiny – praktickým i duchovním bodem života.
Zvonička u Janúšovy chalupy stojí u staré cesty, poblíž vstupu do usedlosti, kde vítá přicházející. Je tvořena kamenným podstavcem a rozsochou z jasanové, ručně přitesané kulatiny, nesoucí posvěcený zvon z roku 1841. Nad ním se tyčí kuželová šindelová stříška, zespodu pečlivě uzavřená, aby chránila zvon i dřevo před nepřízní počasí.
Když zazní její hlas, připomíná dávné časy, kdy zvuk posvěceného zvonu držel krajinu pohromadě – a dodnes propojuje lidi, kteří se tu potkávají, modlí, pracují a žijí své příběhy.