Sušírna ovoce

Stavba má kompaktní obdélný půdorys a její nosnou konstrukci tvoří ručně tesané dubové a bukové trámy spojené klasickými tesařskými spoji. Spáry roubení jsou vymazány hliněnou mazaninou a opatřené vápennou ličkou, což odpovídá původním postupům a zároveň podtrhuje archaický estetický výraz stavby. Na jedné straně sušírny se nachází otevřené přístřeší — typický prvek kopaničářské architektury, který sloužil jako prostor pro manipulaci s ovocem, odkládání košů či krátký odpočinek během práce.

Srdcem sušírny je zděná pec, jež tvořila základ tradiční technologie sušení, kdy se pomalým nepřímým teplem po mnoho hodin a dní sušily jablka, hrušky nebo švestky. Kouř z pece odchází do přikládacího prostoru a do prostoru krovu. Nepřichází do kontaktu se sušeným ovocem, a tudíž neovlivňuje barvu ani chuť sušeného ovoce. Tato technologie byla typická pro oblast Bílých Karpat a představuje cennou součást zdejší kulturní tradice.

Střecha je valbová, krytá pálenou taškou kladenou na dřevěné latě s autentickými přesahy, které chrání roubení před deštěm a větrem. Masivní kamenná podezdívka vyrovnává svažitý terén a zajišťuje dlouhou životnost stavby. Celkové provedení odpovídá regionálním zvyklostem z 19. století, kdy se sušírny stavěly tak, aby odolaly větru, vlhkosti a náročným horským podmínkám.

Sušírna představuje nejen architektonicky hodnotný objekt, ale také významný etnografický prvek. Připomíná dobu, kdy bylo sušení ovoce klíčovou součástí hospodářského cyklu — způsobem, jak uchovat úrodu na zimu, jak zajistit obživu, ale také jak vytvářet dobroty, které patřily k rodinným svátkům i každodennosti. Vonící sušené křížaly či trnky byly nedílnou součástí kopaničářské kuchyně.

Obnovená sušírna dnes plní nejen funkci památkově hodnotného objektu, ale také živé učebny tradičních řemesel a hospodářských postupů. Při workshopech a programech pro školy i veřejnost se v ní znovu rozzáří pec a prostor se naplní vůní ovoce — tak, jak tomu bývalo před sto a více lety.