Kovárna
Místo ohně, železa a dávných příběhů
Kovářské řemeslo patřilo po staletí k nejdůležitějším oporám vesnického života. Oheň v kovárně byl srdcem hospodářství – veselý rytmus úderů kladiva určoval tep života komunity. Kovář nebyl jen řemeslník, často též léčitel. Dokázal zkrotit žár ohně a přetvořit tvrdé železo v nástroj, bez něhož se nikdo na vsi neobešel.
Z jeho rukou vycházely pluhy a motyky pro obdělávání polí, srpy a kosy na žně, hřebíky pro stavby i panty pro dveře, podkovy pro koně a hřeby pro vozy. Kovář býval také zubařem a chirurgem — kdo měl pořádné kleště, pomohl člověku i dobytku.
Kovárna na Janúšově usedlosti
Současný objekt kovárny není historickou stavbou – vznikl jako technické zázemí skanzenu. Je však citlivě zasazen do krajiny tak, aby připomínal místo, kde oheň a zvonění kladiva bývaly samozřejmou součástí života. A hlavně aby se stal připomínkou člověka, který na Janúšově usedlosti zanechal nezapomenutelnou stopu.
Starý húser – poslední Janúš, poslední kovář
Posledním obyvatelem usedlosti byl kovář – muž silný, zručný a pověstný široko daleko. V mládí prý býval vyhlášeným mistrem černého řemesla, nepřehlédnutelnou postavou Kopanic. Na sklonku života bydlel na chalupě na Dolinách sám. Chodil pomalu a trochu kolébavě – odtud jeho přezdívka „starý húser“.
O starém Janúšovi se na Kopanicích dodnes vyprávějí desítky historek. Některé uvěřitelné, jiné už méně – všechny však nesmírně lidské.
Byl to muž rázný, svérázný, tvrdohlavý a nezapomenutelný. Žítkovská legenda, jejíž jméno se tu skloňuje dodnes.
Pocta řemeslu i člověku
Ač dnešní stavba už neslouží jako kovárna, nese v sobě odkaz kovářského řemesla i památku posledního Janúše. Je připomínkou času, kdy se život na Kopanicích opíral o ruce těch, kteří uměli zkrotit oheň – a také připomínkou jednoho rázovitého gazdy, jehož příběhy tady zakořenily stejně pevně jako staré jabloně nad usedlostí.
